Sport by měl být zábava, hlásí Kopřiva. Přeje si víc prostoru pro ženský hokej
10.9.2023
Trenér Robin Kopřiva z Hlinska figuruje mezi dvanácti vybranými v semifinále ankety Díky, trenére. Do projektu jej přihlásili rodiče svěřenců a nominaci dostal na konci sezony jako dárek. Civilním zaměstnáním je Kopřiva tesař a k trénování se dostal víceméně náhodou, když na hokej doprovázel své dvě dcery.
Co pro vás znamená účast v akci Díky, trenére?
Je to to pozitivní zkušenost a dělá mi radost, že jsem rodičům a dětem stál za to, že mě nominovali. Asi jsem o tom tak úplně nepřemýšlel, ale potěšilo mě to. Je to hezké uznání od lidí, kteří mě znají.
Víte, kdo vás přihlásil?
Po závěrečném turnaji v sezoně jsem to dostal jako dárek od dětí. Jedna maminka byla hlavní spouštěč nápadu a rodiče potom nominaci dohromady vypracovali.
Jaká byla vaše reakce?
Když mi to dávaly děti, tak jsem chvíli jenom stál a potom šel stranou, aby mě takhle neviděly (směje se). Určitě mě to potěšilo.
V čem vidíte přínos projektu?
Určitě to zvýší povědomí o klubu. Jsme malý klub z malého město a do médií se moc nedostáváme. Tohle už proběhlo na sociálních sítích. Okolo nás jsou i další kluby, takže to třeba někomu pomůže v rozhodování. Stejně si ale myslím, že je to zajímavé, protože mě vlastně kromě těch rodičů nikdo neviděl trénovat.
Jak to myslíte?
Rodiče mě sledují, vidí mě, ale komise projektu ne. Ta hodnotí podle toho, co napsali rodiče. V návaznosti na to mi volali a já jsem jim odpověděl na otázku. Zalíbilo se jim to, ale až v semifinálovém kole se jezdí natáčet tréninky a dělat rozhovory. Do té doby je to o tom, že rodiče ohodnotili moji práci.
Říkal jste dětem o tom, že je čeká natáčení?
Děti to sledují víc než já (směje se). Jsou do toho zapojené od začátku a všechno vědí. Každý trénink se mě vyptávaly, jestli mě někdo kontaktoval. V novinách nebo na sociálních sítích taky viděly, že jsem postoupil do semifinále, takže všechno hlídají a prožívají to.
Jak byste tedy popsal sebe jako trenéra?
To je hrozně těžké. Chodím trénovat, mám rád sport, potažmo hokej. Vždycky mě bavil, i když jsem v něm jako hráč nedosáhl žádného velkého úspěchu. Snažím se svoje zkušenost předat dál, baví mě dětský svět. Děti mě nabíjejí energií, snažím se každého vidět jako osobnost. Není to o tom, co já chci z týmu vymáčknout, ale vím, že ke každému musím volit trochu jiný přístup. Všichni potřebují laskavost, ale na někoho platí třeba trochu přísnější přístup. Potřebuje to zapojit hry a být empatický, ne každý den je dítě plně soustředěno na hokej, protože se mu třeba zrovna přihodilo něco jiného. Řekl bych ale, že mým takovým hlavním bodem je to, že děti jsou se mnou kamarádi. Po odborné stránce máme trenéry, kteří jsou mnohem lepší než já. Učím se od nich, čerpám inspiraci. Máme hlavního trenéra, který vede metodiku a představuje klubové cíle. Do toho dáváme my své vlastní interakce, ale víceméně jsme pod jeho vedení. Proto si netroufnu říct, jak moc velký podíl na tom všem mám.
Jaká je vaše filozofie?
Víte, dneska už existují programy, které vyhodnotí, na který sport se dítě hodí. Já si myslím, že tohle by nemělo být prvořadé. Nejdůležitější je, co dítě baví. Ať si děti sportování užívají, jsou aspoň chvíli bez mobilu, baví se jinak, smějí se, zažívají zábavu. Podle toho se snažím taky stavět tréninky. Aby to nebylo jen běhání a skákání sem tam. Musí to být soutěž, zábava, ať soutěží mezi sebou nebo s časem. Musí se smát, musí do toho mít chuť, vlastně ani nesmí poznat, že je trénuju. Mojí prací je připravit trénink tak, aby vyhovoval požadavkům hlavního trenéra, a mým cílem doma je to pak udělat tak, aby to děti nepoznaly. Děti musí odcházet spokojené. Řekl bych, že tohle je věc, která se hodně podceňovala, ale teď už si to čím dál tím více trenérů uvědomuje.
Takže se přístup trenérů v poslední době mění?
Ano, český sport přišel na to, že děti se musí bavit a až potom od nich můžeme chtít nějaké výkony. Musíme dětem ukázat, že sport je skvělý, ony už potom zbytek udělají samy. Mám v klubu několik kluků, kteří běhají z hokeje na fotbal a dělají to rádi. U toho stíhají skauty a další zájmy. Nevidím na nich ale, že by byli unavení. Prostě to chtějí dělat. Na druhou stranu jsou i případy, kdy to rodiče tlačí z druhé strany. I když to si myslím, že je spíš záležitost větších klubů jako Pardubice nebo Sparta, kam rodiče dávají děti s tím, že chtějí mít vrcholového sportovce. Každý vidí, že profesionální sportovci vydělávají velké peníze a je to dobré živobytí, ale myslím si, že to není to hlavní. Sport by měl být zábava, a jestli se z toho někdy vyvrbí něco víc, tak jenom dobře. Neměl by to být dril, měla by to být zábava, přece jen to jsou děti.
Jak jste se k trénování vlastně dostal?
Hokej jsem hrál, vždycky mě bavil, no a pak jsem se stal tátou. Mám teda dvě holky, ale od malička jsem s nimi dělal každý sport. Učil jsem je všechno od lezení na stromě, přes jízdu na kole až třeba po plavání. A taky jsem je chtěl naučit bruslit. Začal jsem s nimi chodit v Hlinsku do přípravky, kde jsou ještě rodiče s dětmi na ledě. Na začátku jsem tam byl s nimi, aby se nebály, ale asi se bály trošku déle, a tak jsem tam i já na trénincích zůstával. Trenéra už jsem asi štval, tak se mě zeptal, jestli to nechci zkusit taky, když už tam chodím. Napřed jsem jen pomáhal, potom mě oslovil klub a udělal jsem si kurz a licenci C. Takže jsem to vůbec neplánoval, prostě se to stalo (směje se).
Jak stíháte trénování se svým zaměstnáním?
Těžko, jako každý (směje se). Ze začátku to vypadalo dobře, když jsem měl jenom trénink základny ve středu a sobotu. Pak mi dcery povyrostly a skončilo to tak, že teď mám šest tréninků týdně a o víkendech dva zápasy. Nicméně stíhají to ostatní, musím to stíhat taky. Přináší to komplikace, ale na druhou stranu taky radost.
Vy jste jeden z menších klubů, jak se vám daří? Máte těch důvodů k radosti hodně?
Myslím si, že teď se nám daří. Na naše poměry máme dost dětí, což je zásluha bývalého hlavního trenéra. Vzpomínám si, že když jsem já hrával, tak nás bylo málo, a i v porovnání s okolními stejně velkými městy si myslím, že jsme na tom dobře. Zapůsobili jsme na školy, politika klubu v tomto ohledu byla celkově velmi dobrá. Nebývá to zvykem, ale teď jsme udělali i dva týmy na jeden ročník. A ne že bych to zrovna já dělal kvůli výsledkům, ale mladší a starší žáci dosáhli úspěchů v naší skupině.
Takže se vám daří i po sportovní stránce?
Myslím si, že jsme srovnatelní s konkurencí. Starší žáci vyhráli svou soutěž, v mladších žácích jsme měli dva týmy, takže se síla rozdělila. Kdybychom postavili jen jeden tým, tak jsou výsledky asi ještě lepší. Jeden náš tým skončil třetí, druhý tuším šestý. Z deseti jedenácti týmů to není špatný výsledek. Myslím si, že ani z tohoto hlediska to nebyl propadák.
S oceněním v anketě Díky, trenére se pojí také možno zahraniční stáže. Přemýšlel jste o tom?
Zatím jsem o tom nepřemýšlel, protože je to všechno strašně daleko. Pokud by ovšem byla možnost vycestovat, tak bych si to nějak zařídil a jel bych. Takových příležitostí v životě člověk moc nemá.
Máte nějakou vysněnou destinaci, která vás v tréninku inspiruje?
Děláme hokej, takže to je asi jasné. Kanada, nebo třeba Švédsko a Finsko. V dnešní době mají skvělé projekty pro mladé taky v USA.
Jaké jsou vaše cíle a ambice?
Já mám jeden osobní cíl. Chtěl bych, aby se nám podařilo více zapojit holky. V České republice je to podle mě stále problém, i když se teď začínají rozjíždět různé projekty. Ty jsou fajn, ale chtělo by to zapracovat i na soutěžích a cílené organizaci ženského hokeje. V dnešní době je to hodně na rodičích. Mám dvě holky a s mladší dcerou je u nás v klubu v ročníku dalších šest holek v jednom týmu, proto bych chtěl, aby měly holky v českém hokeji daleko větší prostor. To je má soukromá ambice, protože bych jim chtěl pomoct.
A co se týče trénování?
Co se týče klubové ambice, tak bych rád pokračoval dál a potěšilo by mě, kdyby se některému z našich dětí podařilo něco dokázat. A ti, kteří nejsou tak dobří, tak aby je hokej bavil co nejdéle. Vždycky jim říkám, že teď si vybrali hokej, ale třeba budou v něčem ještě lepší. A těm, kterým to moc nejde a přemýšlí o konci, vždycky říkám, že já jsem nedosáhl ničeho, ale dnes lezu po střechách a mám z hokeje fyzičku, díky které se mi vyhýbají zranění a opotřebení, protože tělo je na to zvyklé. Tohle je bonus sportu v mládí a chci, aby to děti věděli. Nejde jen o to, že nějaký Pastrňák je skvělý a dělá nám dobré jméno. I kluci, kteří teoreticky nic nedokázali, mohou ze sportu těžit. Žádnou velkou ambici nemám, jsem trenér jako tisíce dalších a myslím si, že to všichni dělají stejně dobře.